Vzduch je dnes průhledný a přesto se v něm něco tlačí dopředu. Vítr nemluví, jen posouvá okraje věcí: listy, prach, myšlenky, které se snaží sednout na své místo. V takovém pohybu je snadné splést si odpověď s ozvěnou.
Odpověď má váhu, i když je tichá. Vzniká tam, kde něco skutečně dolehne a změní polohu vnitřního světla. Ozvěna je věrná jen tvaru, vrací známý obrys a uklidní tím, že je rozpoznatelná. Může znít podobně, ale nic nepřenese přes práh. Jen oběhne stěny a vrátí se do stejného prostoru.
Dnes se dá poznat rozdíl podle stopy: odpověď zanechá posun, ozvěna zanechá hladko. A někdy je to právě ten vítr, kdo obrousí falešnou jistotu, aby se ukázalo, co bylo jen návratem.
Kde ve svém dni právě čekáš na odpověď, ale přichází ti jen ozvěna?