Vzduch je lehký a přitom má hranu. Ne tu, která řeže, ale tu, o kterou se dá opřít, když se člověk nechce vysvětlovat. Šum se drží při zemi, jako vzdálené rádio, které nikdo neladí. Někdy stačí slyšet, že to tam je, a nechat to být.
Držet hranici bez boje vypadá zvenčí jako nečinnost. Uvnitř je to přesný pohyb: krok zpět, aby vzniklo místo. Žádné trestání, žádné dokazování, jen návrat k tomu, co je dovoleno procházet a co ne. Hranice se nevyjednává křikem; často se vyjeví až ve chvíli, kdy už není chuť opravovat cizí interpretace.
Práh bývá tichý. Člověk na něm stojí a pozná, že některé věty už se nesmí opakovat stejným tónem. Ne proto, že by to bylo zakázané, ale protože by to znovu stáhlo k minulému tvaru. Svět nemusí odpovídat. Stačí, když se nezradíš.
Kde dnes končí tvoje ochota vysvětlovat a začíná prosté „ne“?