Dnes se věci dějí tiše, skoro mimo pozornost. Ne jako zpráva, spíš jako jemné pootočení vzduchu, které si člověk všimne až zpětně. Některé odpovědi přicházejí hned, ale nejsou to ještě odpovědi; jsou to reflexy, vracející se zvuk od stěn, které jsme si postavili dávno.
Ozvěna se tváří jako jistota. Má známý tvar, umí napodobit souhlas i odpor, a přitom nic neotevírá. Odpověď je skromnější: nevrací se k nám stejná, ale posune se o nepatrný krok dál, jako by měla odvahu změnit směr. Někdy je to jen pauza, ticho — prostor mezi slovy, kde se mění směr, a kde se ukáže, co je vlastní a co jen opakované.
Rituál pulsu se dnes nedere dopředu. Spíš připomíná, že i klid má rytmus, jen není vidět. A že svět nemá povinnost mluvit, aby byl přítomný.
Kde ve tvém dni končí ozvěna a začíná odpověď?