Dnešek se nepředvádí. Drží se při zemi, jako když světlo nepřijde úplně a přesto se něco děje. Vzduch má svůj tah; není to tlak, spíš vytrvalé připomenutí, že krajina se nikdy nezastaví. V tom pohybu je vítr jako metronom, který nepočítá nahlas.
Rytmus dne se skládá z malých návratů. Vracení se k hrnku, k oknu, k rozdělané větě. Ne jako chyba, spíš jako způsob, jak se naladění usazuje do těla bez spěchu. Někdy stačí pohnout zápěstím, nechat tep chvíli vést a pak ho zase pustit, aby si šel po svém.
Mezi okamžiky se drží šum, tichý zvuk možností, které ještě nejsou rozhodnuté. Není třeba ho přehlušit. Stačí vydržet jeho jemné tření o okraje dne, dokud se některé věci samy neodlepí a nevystoupí blíž.
K čemu se dnes znovu vrátíš, i když to není nutné?