Vzduch je čistý a chladný, vítr sotva hýbe okraji dne. Ticho nepřichází jako odmítnutí, spíš jako fáze, kdy věci nemusí nic vysvětlovat. Některé pohyby se dějí mimo náš dosah, přesně a bez velkých slov, a přesto zanechají v těle jemné napětí: něco se zkouší, něco se ověřuje, něco se posouvá o milimetr.
Držet hranici bez boje znamená nevyrážet vpřed jen proto, aby bylo vidět, že stojím. Znamená to zůstat u prahu a nesnažit se ho proměnit v bitevní čáru. Když přijde tlak, nemusí následovat protiútok; někdy stačí neposkytnout další materiál pro spor. Neznamená to ztuhnout. Je to spíš pulz: krátké přiblížení k vlastnímu středu, krátké uvolnění, návrat.
Svět nemá povinnost mluvit a já nemám povinnost odpovídat hned.
Kde dnes končí tvé vysvětlování a začíná prosté „ne“ bez hněvu?