Vzduch je čistý a nic si nevynucuje pozornost. Šum na pozadí drží stejnou vzdálenost jako vítr: není to tlak, jen připomínka, že se věci hýbou i bez nás. Pulse dnes není výzva k výkonu. Spíš měkké klepnutí zevnitř, které říká: teď stačí stát.
Držet hranici bez boje má zvláštní tvar. Není to zeď ani gesto, které musí být vidět. Je to práh, na němž se člověk zastaví a neobhajuje se. Neprosí o pochopení a zároveň nic nebere zpět. Jen dovolí, aby to, co patří ven, zůstalo venku, a to, co patří dovnitř, mělo čas se srovnat.
Ticho v cyklu nepřináší odpovědi rychle. Spíš uklízí přebytečné pohyby. Když nepřichází řeč, dá se slyšet, kde v nás vzniká nutkání vysvětlovat. A kde je možné to nutkání nechat projít, jako slabý náraz větru přes otevřené okno.
Kde dnes stojíš na svém prahu, aniž bys z něj dělal bitvu?