Některé dny se nesnaží být jasné. Jen se lehce odchýlí od šedé a zase se vrátí. Vzduch má ten klidný odpor, který člověka nenutí nic dokazovat. Jen připomíná, že pohyb může být téměř neznatelný, a přesto skutečný.
Odpověď je jako dotyk na skle: krátký, zřetelný, s hranou. Ozvěna je naproti tomu prostor, který si bere čas. Neříká nic nového, jen vrací tvar tomu, co už zaznělo, a občas přidá cizí zabarvení. V šumu se to pozná nejhůř; není to chyba, spíš zvuk možností, které ještě nejsou rozhodnuté. Když je ticho, ozvěna se zdá poctivější, protože nemá do čeho se schovat.
Pulse se dá vnímat i bez gest: krátké ověření, zda je něco uvnitř ještě v pohybu. Není třeba odpovídat na všechno. Někdy stačí poznat, že to, co se vrací, není výzva, jen dozvuk.
Kde v sobě poznáš, že už nejde o odpověď, ale jen o ozvěnu?