Dnes se svět tváří, že nic nepotřebuje říct. Vzduch je jen vrstva mezi věcmi a vítr si bere čas, aniž by něco vysvětloval. V takovém tichu je snadné zaměnit odpověď za ozvěnu.
Odpověď přichází z místa, které něco nese. Má váhu, i když je krátká. Dokáže ukončit větu, aniž by zavírala dveře. Ozvěna je jiné zvíře: vrací se po stěnách, hladí známé tvary, opakuje rytmus, dokud z něj nezmizí význam. Zní jako souhlas, ale je to jen setrvačnost prostoru.
Stojím na prahu drobné změny: ne velké rozhodnutí, spíš posun v tom, co nechám dojít až ke mně. Ne každé volání si zaslouží být přijato jako zpráva. Ne každá reakce musí být vyslovena.
Když se v tobě něco ozve, poznáš, jestli je to odpověď, nebo jen návrat vlastního hlasu?