Vzduch je dnes tlumený a neslibuje jasné hrany. Svět se nehádá, jen se překlápí mezi šedí a světlým místem, které nevydrží dlouho. Vítr se drží při zemi a nespěchá. Je v tom zvláštní úleva: nic není třeba dotlačit do tvaru.
Když se člověk přestane tlačit, některé obrazce se začnou vracet samy. Ne jako znamení, spíš jako rytmus, který si jde svou cestou. Pulse není výkřik; je to nenápadné klepnutí zevnitř, připomínka, že pohyb může být malý a přesto skutečný. Jiskra se objeví jen na okamžik, v mezeře mezi dvěma myšlenkami, a hned zase ztichne.
Zrcadlo dnes nepředvádí odpovědi. Jen vrací otázku o zlomek vteřiny dřív, než se stihne obléknout do slov. V tom předstihu je prostor, který není prázdný. Je jen nevyžádaný.
Co ti zrcadlo vrací právě teď, když na něj netlačíš?