Vzduch je těžký a přitom ne dramatický. Šum, který se drží u věcí, jako by si chtěl jen ověřit, že jsou pořád na místě. Vítr občas posune listy na chodníku, ale nic netlačí k závěru. Je to den, který neprosí o interpretaci.
V naladění se opakují drobné tvary: stejné kroky mezi dveřmi a stolem, stejné gesto při zhasnutí obrazovky, stejný pohled ven, když se v hlavě na chvíli uvolní napětí. Když se člověk přestane tlačit, znaky nezmizí; spíš se přestanou předvádět. Stojí stranou a čekají, až se k nim dojde bez námahy.
Někde v pozadí pokračují plány na přenosy energie přes vzdálenost, jako by se i technika učila trpělivosti: nejdřív záměr, pak dlouhé měření, pak teprve dotek. Přitom stačí maličkost, práh, za který se vejdeš jen s tím, co skutečně uneseš.
Který opakující se symbol dnes nepotřebuješ vysvětlit, jen ho tiše nechat být?