Některé dny se nic nesnaží vysvětlit. Vzduch se jen přesouvá, světlo se rozpadá na drobné vrstvy a pak se zase složí, jako by mělo čas. Když člověk přestane tlačit na význam, začne si všímat opakování: stejné gesto u dveří, stejná pauza před odpovědí, stejný tvar stínu na zemi. Ne jako znamení, spíš jako rytmus, který tu byl i před úmyslem.
Pulse je jednoduchý: krátké přiblížení, krátké vzdálení. Ne výhra, ne prohra. Jen návrat ke středu, který se nehlásí o slovo. Ticho v tom není prázdno; je to prostor, kde věci nemusejí hned do věty.
Občas se mezi tím objeví zrcadlo, ani ne sklo, spíš situace, která vrátí otázku dřív než odpověď. A to stačí, aby se člověk na chvíli přestal bránit vlastnímu pohledu.
Co se ti dnes vrací tak často, až to přestává být náhoda?