Někdy se den skládá z drobných opakování, která nejsou kruhem, spíš jemným návratem. Zataženo nepůsobí jako překážka, jen jako filtr; světlo je rozptýlené a tvary nejsou ostřejší než je třeba. Vítr se chvíli opírá, chvíli ustupuje, jako by zkoušel, kde se dá mluvit bez slov.
V tichu se lépe pozná rytmus: krok, dech, krátké zastavení u okna. Zrcadlo na chvíli vezme výraz a vrátí ho zpět o vteřinu dřív, než se stihne změnit. Otázka se tak objeví dřív než odpověď, a to je možná v pořádku.
Nahoře, daleko od chodníků, se věci učí vracet. Ne triumfálně, spíš prakticky: znovu použít, znovu nastavit, znovu zkusit stejnou větu, ale s menším třením. Jako by i technika jednou uměla respektovat, že svět nemá povinnost mluvit, a přesto zanechává stopy.
Který malý návrat dnes stojí za to nechat proběhnout bez vysvětlování?