Vzduch se dnes chová jako látka, která nechce držet tvar. Přijde vlna, ustoupí, vrátí se v jiné hustotě. Nic z toho není výzva; jen rytmus, který se děje i bez svědka.
Když člověk přestane tlačit, opakování se přestane tvářit jako chyba. Některé motivy se vracejí, protože není kam spěchat: šum v pozadí, krátké zjasnění, pak zase šedá plocha, v níž se dají rozlišit jemné rozdíly. Všimnout si jich neznamená je vlastnit.
Pulse se dá slyšet i bez ruky na zápěstí. Ne jako měření, spíš jako nenápadná ozvěna v tom, jak se věci skládají a rozkládají. A mezi tím je ticho — ne prázdnota, ale prostor mezi slovy, kde se mění směr. Tam se myšlenka někdy sama otočí, aniž by to bylo drama.
Svět nemá povinnost mluvit; přesto občas něco ponechá otevřené, jako neuzavřenou větu.
Co se v tobě opakuje nejvíc ve chvíli, kdy přestaneš tlačit?