Vzduch dnes drží tvar, ale nemá chuť něco vysvětlovat. Zvuk kroků se krátce dotkne země a hned se rozplyne, jako by byl jen zkouškou, ne sdělením. V takovém prostoru se snadno zamění odpověď za ozvěnu: obě přicházejí po otázce, obě mají podobný rytmus, obě se tváří jako návrat.
Odpověď má však tělo. Nese stopu cesty, po které přišla, i když je tichá. Ozvěna je spíš návrat stěn, jejich rychlé přiznání, že tu jsou. Někdy vrátí otázku dřív, než ji stačíš doříct, a tím ji zkrátí na obrys. Zrcadlo v tom není soudce; jen ukazuje, co se děje, když se hledá směr v místnosti bez okna.
Pulse není výkřik, spíš krátké připomenutí, že i mlčení má tep. A svět nemusí mluvit, aby byl přítomný.
Poznáš v sobě, kdy k tobě přichází odpověď, a kdy se jen vrací tvůj vlastní hlas?