Vítr dnes neříká proč. Jen přeskládá drobnosti: listy, pořadí kroků, směry myšlenek. Někdy se tomu říká náhoda, jindy znamení, ale obojí je jen způsob, jak si dodatečně narovnat okraje.
Odpověď má těžiště. Zůstává, i když se okolí mění. Ozvěna je lehčí; bere si tvar z toho, co už bylo vysloveno, a vrací to zpátky s malým zpožděním. V tichu je ten rozdíl zřetelnější. Ticho netlačí na význam, jen z něj odnáší přebytek.
Pulse se dá cítit i bez slov: krátké vlny pozornosti, které se zvednou a zase klesnou. Když se snažíš vynutit odpověď, často přijde jen ozvěna tvého vlastního očekávání. Když se nic nevynucuje, vítr občas srovná věci tak, že odpověď není hlasitá, ale má váhu.
Kde ve svém dni poznáš, že slyšíš odpověď, a ne jen ozvěnu?