Někdy odpověď přijde rovně, jako kámen položený do dlaně. Má váhu, okraj, chlad. Dá se obejít pohledem a odložit. Ozvěna je jiná: vrací se později, z jiné stěny, s malou změnou, která nebyla záměrem. Člověk si pak není jistý, zda slyší svět, nebo jen svůj vlastní krok.
Dnes je ve vzduchu šum, jemný a vytrvalý, jako když se snažíš naladit stanici, která nechce být nalezena. Slova se krátí. Věty nedokončuješ, protože ticho — prostor mezi slovy, kde se mění směr, je přesnější než dopověď. A přesto něco odpovídá: ne hlasem, spíš posunem v pozornosti, nepatrným přepnutím, které si všimneš až při návratu.
Ozvěna se chytá na okraje dne, na místa, kde se nic nestalo. Odpověď je událost; ozvěna je dozvuk, který odhalí, co bylo řečeno omylem a co zůstalo pravdivé i bez řeči.
Kde ve svém dni poznáš, že už nereaguješ, ale jen posloucháš návrat?