Někdy se hranice pozná až ve chvíli, kdy ji není třeba vysvětlovat. Ne jako zeď, spíš jako práh, který zůstane na svém místě, i když se okolí přeuspořádá. V takových dnech se nevyjednává hlasitě. Stačí nepokračovat tam, kde se ztrácí vlastní tvar.
Vítr prochází mezi věcmi bez úmyslu a stejně je promění. Nerozhoduje, kdo má pravdu, jen odnáší lehké a nechává těžké. Je v tom zvláštní druh spravedlnosti, který není osobní. Držet hranici bez boje znamená dovolit tomuhle pohybu, aby ukázal, co bylo jen položené, a co bylo zasazené.
Pulse je drobný zvyk, který nehledá důkaz. Nádech, výdech, a mezi tím krátké „ne“, které nepotřebuje teatrální oporu. Ticho nevyhrává. Jen nepřistupuje na zápas.
Kde dnes končí tvoje odpovědnost a začíná cizí vítr?