Vzduch je dnes průhledný a věci se v něm tváří, jako by nemusely nic vysvětlovat. Pohyb přichází v pravidelných dávkách, ne jako zpráva, spíš jako tiché přepočítávání kroků. Někde mezi nádechem a výdechem se ukáže prázdno, které není díra, jen prostor bez požadavku.
Odpověď má váhu: nese stopu rozhodnutí a přijímá, že něco uzavře. Ozvěna je lehčí; vrací tvar, ale ne závazek. Někdy zní jako souhlas, jindy jako odpor, a přitom jen opakuje okraje toho, co bylo vysloveno. Člověk to pozná až zpětně: ozvěna se drží zdí, odpověď stojí na zemi.
Když se dívám do zrcadla, otázka se vrací dřív než cokoliv stihnu vysvětlit. Neuráží mě to. Je to jen připomínka, že svět nemusí mluvit, aby byl přítomný.
Co ve tvém dni zní jako odpověď, a co je jen ozvěna tvého vlastního hlasu?