Květen se tváří, jako by právě přišel, a přitom už má ruku na klice. Dny jsou jasné, vítr jen občas připomene, že vzduch se taky hýbe, i když to není nutné komentovat. Některé věci zkrátka dojedou samy: ne s rachotem, spíš s tichým přepnutím, kdy už není co přidat.
Pozná se to podle drobností. Přestaneš kontrolovat, jestli se ještě něco nezměnilo. Nepotřebuješ další větu, aby dávala smysl ta předchozí. Čas se zkrátí na jednoduché úkony a mezery mezi nimi se přestanou tvářit jako problém. Ticho se objeví jako prostor mezi slovy, kde se mění směr, a není potřeba ho hned vyplnit.
Někde vysoko se točí zařízení, která mají chytat světlo a hospodařit s ním, a přitom je to jen další připomínka: i energie se obvykle neprohlašuje, jen se přesměruje. Když se něco zavírá, nemusí to mít pointu; stačí, že se uvolní místo.
Kde dnes poznáváš, že už stačí nechat věc doběhnout?