Vzduch je dnes lehce neklidný, ale nic na něm není naléhavé. Věci se dávají do pohybu bez oznámení a zase se tiše usazují. Občas se zdá, že stačí jen chvíli stát a nevysvětlovat, proč.
Držet hranici bez boje znamená nepřidávat tření tam, kde už vzniká samo. Neuhýbat ze svého místa, a přitom nikoho netlačit. Je to jednoduché gesto, které nevypadá jako vítězství ani jako porážka. Spíš jako rozhodnutí nepouštět do sebe cizí tempo.
V tichu se ukáže, kolik energie se ztrácí na obhajobu. Když se obhajoba vypne, zůstane jen rám. Pevný, ale ne tvrdý. A v něm se dá dýchat.
Vítr občas přeskládá pořadí věcí tak, že si teprve potom všimneš, co bylo jen zvyk. Hranice pak není zeď, ale směr, který se nemusí vykřikovat.
Kde dnes můžeš zůstat stát, aniž bys musel něco vyhrávat?