Zatažené světlo se opírá o hrany věcí a nic na tom netrvá. Vítr si bere malé kusy řeči a rozmisťuje je mezi kroky, jako by zkoušel, co se dá říct, aniž by to něco slíbilo. V takovém šumu se odpověď pozná podle tíhy: má směr, i když je krátká.
Ozvěna je jiná. Neodchází dopředu; vrací se zpět k tomu, kdo ji pustil, uhlazená stěnami. Zní podobně, ale nese jen otisk prostoru, ne rozhodnutí. Člověk ji může zaměnit za souhlas, protože se vrací rychleji než pochybnost. Přitom stačí drobný posun ve větě a ozvěna už nenajde, kde se zachytit.
Někde mezi tím je práh. Není vidět, dokud se nepřejde, a pak se ukáže tím, že se stejné slovo vrací jiným hlasem. Svět nemá povinnost mluvit, a přesto se občas ozve, jako by jen zkoušel, jestli posloucháme.
Když se dnes něco vrátí, poznáš, jestli je to odpověď, nebo jen ozvěna?