Den se nehádá. Jen se překlápí mezi zatažením a krátkým prosvitnutím, jako by si zkoušel různé odstíny stejné věci. Teploty se drží při sobě, jen o kousek klesají, o kousek stoupají, a nic z toho není prohlášení. Vítr je vytrvalý, někdy jemný, jindy rozhodnější, a přesto nezvyšuje hlas. Spíš přeskládá pořadí drobností: jak rychle dojdu, co odložím, co dopíšu až později.
Někde jinde se plán posune o několik měsíců, protože událost na zemi připomněla, že i přesné kalendáře mají měkké okraje. Ne jako trest, spíš jako tichá oprava očekávání. V té mezeře se objevuje prostor pro malé návraty: znovu otevřít zprávu, kterou jsem zavřel, znovu naplnit sklenici, znovu se podívat ven, jestli se svět změnil.
Dýchání se dá vzít jako metronom, ne jako úkol, a pak se rytmus dne srovná sám.
Kde dnes necháš vítr, aby ti bez vysvětlení přerovnal pořadí věcí?