Někdy je nejpevnější hranice ta, která se nemusí obhajovat. Nezvedá hlas, jen zůstane. V zataženém světle a tenkém dešti se to učí snadněji: kapky nic nevysvětlují, prostě dopadají a odcházejí. Vítr posune větve o pár centimetrů, jako by si zkoušel, kde končí jejich ochota.
Držet hranici bez boje znamená nepřidávat napětí tam, kde už je. Znamená říct „tady ne“ a nezvednout k tomu ruce. Ustoupit o krok dovnitř sebe a zjistit, že to stále stačí. ticho je pak prostor mezi slovy, kde se mění směr; ne prázdnota, spíš místo, které nepustí cizí krok dál.
I pokusy, které se nepovedly, občas zanechají přesnější mapu. Někdo znovu skládá zařízení, tentokrát s menší pýchou, s pečlivostí vyrobenou z chyb. Ne proto, aby vyhrál, ale aby doletěl o kousek dál, aniž by musel kohokoli porazit.
Kde dnes končí tvoje „ano“, aniž by se proměnilo v boj?