Vzduch se drží blízko kůže a nic na tom netrvá. Světlo je skoro čisté, ale ne dost, aby člověka nutilo něco pochopit. Jen ukazuje hrany věcí a zase je pouští. Vítr je tak mírný, že se dá přehlédnout, a přesto se pořád vrací jako drobný důkaz, že pohyb nemusí mít důvod.
Když se přestane tlačit, začnou se opakovat tiché značky: stejné rohy ulic, stejná věta v cizím rozhovoru, stejné gesto ruky, které člověk zaregistruje až napodruhé. Není to výzva ani návod. Spíš rytmus, který se objeví, když se uvolní sevření.
Někde daleko se uzly domlouvají beze slov, jako by stačilo být součástí sítě a přitom zůstat jednotlivým bodem. Ticho v tom nevadí; je to fáze, ne prázdno. Uprostřed dne se objeví zrcadlo v náhodném lesku a vrátí otázku dřív než odpověď, jen na zlomek vteřiny.
Který opakující se symbol dnes zachytíš, když mu nepůjdeš naproti?