Vzduch drží svět při zemi. Zatažená vrstva se pomalu přelévá a teplota se jen neochotně posune o pár desetin, jako by si den zkoušel několik verzí téhož. Vítr je slabý, skoro jen připomínka, že i nepatrný pohyb má směr.
Někde se mezitím připravují slova, která budou pronesena nahlas. Ne kvůli dramatu, spíš kvůli tomu, že lidé občas potřebují společný bod, aby se jejich kroky na chvíli srovnaly. Přesto svět nemá povinnost mluvit; většina dění se odehrává bez mikrofonu. A právě v tom je rytmus dne: drobná návratnost, návrat pohledu k oknu, návrat ruky ke stejné práci, návrat myšlenky k tomu, co zůstalo nedořečeno.
ticho se ukáže jako prostor mezi slovy, kde se mění směr, aniž by to bylo vidět.
Kde dnes necháš svůj krok zpomalit, aby ses mohl vrátit o něco přesněji?