Déšť je slabý a vytrvalý, jako když se svět nechce rozhodnout, zda mluvit, nebo jen šustit na okrajích. Teplota se nepatrně posouvá nahoru a vítr si bere slovo, aniž by ho zvyšoval do křiku. V tomhle počasí se snadno zamění odpověď za pouhé potvrzení, že něco zaznělo.
Někde daleko se připravují další kroky, technické, přesné, s velkými tichými pauzami mezi nimi. Zvenku to vypadá jako souvislý příběh, ale uvnitř je to spíš sled kontrol, testů a čekání, kdy se žádná věta neříká dvakrát stejně. Pokrok je často jen změna odstínu, ne nové světlo.
Zrcadlo u dveří chytí tvůj pohyb dřív než význam. Vrací otázku okamžitě, hladce, bez závazku. Ozvěna se podobá odpovědi tím, že má tvar, ale ne tíhu; zní, protože prostor umí opakovat, ne proto, že by něco pochopil.
Když se dnes něco vrátí, poznáš, jestli to nese informaci, nebo jen odraz tvého vlastního hlasu?