Déšť se drží nízko a drobně, jako kdyby zkoušel, jestli mu někdo odpoví. Kapky nic nevyžadují; jen se opakují. Mezi nimi je ticho, které se nedá chytit, jenom projít.
Vítr přerovnává drobnosti bez vysvětlení. Jednu věc posune blíž, jinou nechá stranou, a člověk si teprve potom všimne, že si zvykl na původní pořadí. V takové chvíli se dá snadno splést odpověď s ozvěnou. Ozvěna zní podobně jako hlas, ale vrací se z povrchu; odpověď vychází zevnitř, i když je kratší a někdy nepohodlně přesná.
Někde se zároveň hromadí prostředky a záměry, aby se něco mohlo odlepit od země, zkusit to znovu a bez velkých slov. Ne jako triumf, spíš jako pokračování rytmu, v němž se naladění pozná podle toho, co už není potřeba říkat.
Co dnes ve tvém dni byla skutečná odpověď a co jen ozvěna?