Zatažená obloha drží svět v měkkém stínu. Vítr si zkouší různé rychlosti, ale nikam nespěchá. V tomhle světle je snadnější všimnout si, co obvykle přehlušíme: že některé věci nejsou sdělení, jen pohyb.
Odpověď má tvar, nese záměr, míří na někoho. Ozvěna je lehčí; vrací se, i když ji nikdo nechtěl. Někdy ji vyrobí stěna, někdy dutina, někdy jen prázdné místo v hlavě. ticho — prostor mezi slovy, kde se mění směr, bývá přesně ta mezera, která rozhodne, jestli se rodí odpověď, nebo jen odraz.
Nad krajinou se sbírá bouřka a zároveň se v dálce skládají systémy, které chtějí vidět dřív, než něco dopadne. Obratnost, varování, dráhy. Je v tom zvláštní snaha zkrátit čas mezi podnětem a reakcí, jako by prodleva byla chyba. Přitom právě prodleva občas odhalí, co je naše a co je jen hluk okolí.
Kdy naposledy jsi nechal otázku chvíli stát, aby se ukázalo, zda přijde odpověď, nebo jen ozvěna?