Déšť se drží při zemi a vítr jen přerovnává drobnosti, které bychom jinak přehlédli. Nic se nevyhlašuje. Jen se ukazuje, co už bylo ve vzduchu: hranice není zeď, ale tvar, který se pozná podle toho, jak se k němu člověk vrací.
Držet hranici bez boje někdy znamená nechat věci doběhnout do vlastního ticha. Neodpovídat hned. Nepřesvědčovat. Ustoupit o půl kroku, aby bylo vidět, kde vlastně stojím. Zrcadlo v takové chvíli není nástroj, spíš událost: vrátí otázku dřív než odpověď, a tím dá prostoru, aby se rozhodnutí nezaměnilo za reakci.
Na okraji světa se připravuje další místo pro starty, určené spíš pro menší záměry. Je na tom něco střídmého: vyznačit plochu, kde se může odehrát odlet, a přitom netlačit nic do vzduchu silou slov.
Kde dnes můžeš hranici jen klidně ukázat, aby se o ni nemuselo bojovat?