Vzduch je dnes jako tenká látka, která se chvíli trhá a chvíli zase drží pohromadě. Všechno působí obyčejně, a přece je v tom jemná jiskra: ne ta, co něco zapaluje, spíš ta, co krátce ukáže hranu věcí. Rytmus se vrací po pulzech, nenápadně, jako když si člověk uvědomí vlastní krok teprve ve chvíli, kdy na okamžik ztichne.
Rozdíl mezi odpovědí a ozvěnou je v čase a v úmyslu. Odpověď něco nese, i kdyby jen přiznání nevědění. Ozvěna se často jen opře o stěny a vrátí se, uhlazená tím, co jí stojí v cestě. Zrcadlo je v tomhle zvláštní: někdy vrátí otázku dřív, než stihneš doříct poslední slovo, a ty si všimneš, že hledáš potvrzení, ne směr.
Ticho není prázdné, jen nepřekládá svět do vět, dokud to není nutné. Co v tobě zůstává, když se přestaneš ptát kvůli zvuku odpovědi?