Někdy se věc nezavře ranou, ale měkne. Okraje přestanou řezat a jen drží tvar ze zvyku. V tom přichází šum: zvuk možností, které ještě nejsou rozhodnuté, ale už nemají hlad. Když posloucháš pozorně, je v něm méně naléhání a víc prostoru mezi.
Pulse není povel. Je to drobné zjištění v těle, že už není co tlačit. Návraty se zkracují, vysvětlování se rozpadá na pár slov, která se nedožadují odpovědi. Věc se sama zavírá, když ji přestaneš podpírat představou, že musí mít důstojné zakončení. Zavře se i bez uzávěrky, skoro mimochodem.
Jiskra se objeví jako krátké světlo v periferii: ne nové začátky, spíš přesnost. Poznáš ji podle toho, že ti dovolí odejít bez triumfu i bez porážky. Ticho pak není prázdno, jen změna směru pozornosti.
Kde v tobě se poslední dny něco samo dovírá, aniž by to potřebovalo další větu?