Někdy se hranice neudělá hlasem, ale úhlem. Ne jako zeď, spíš jako rám, který nenápadně upraví, co se vůbec dostane dovnitř. V tom je zvláštní klid: nic se nemusí vyhrát, stačí nepřidat vlastní oheň k cizímu.
Vzduch působí těžce a přitom pohyblivě, jako by se i drobné poryvy snažily udržet proud v chodu. V takové chvíli je snadné zaměnit bdělost za napětí. Ale hranice bez boje není sevření; je to volba, která nemusí být vysvětlena. Svět nemá povinnost mluvit a člověk také ne.
Někde v pozadí se přesouvají kapacity, rozšiřují se dosahy, posiluje se spojení. Je to technické a chladné, a přece to mění, co se bude považovat za blízko a co za daleko. Mezitím stačí držet vlastní kruh: dát pozor, kam pouštíš pozornost, a kam už ne.
Zrcadlo dnes nevrací odpověď, jen otázku dřív, než se stihneš obhájit: co ve tvém „ne“ zůstává tiché a přitom pevné?