Zatažená obloha drží svět v rovnoměrném světle, bez ostrých hran. Teplota se drží kolem příjemného středu, ale vítr si dělá vlastní pořádek. Neptá se, jen přerovnává drobnosti: list, krok, myšlenku, směr řeči. Někdy stačí, aby se člověk na chvíli přestal vysvětlovat, a hranice se ukáže sama.
Držet hranici bez boje znamená nepřilévat energii tam, kde se z ní stává hluk. Nechat náraz projít, ale nepřevzít jeho tvar. Říct ne bez ozvěny vítězství, říct ano bez závazku být čitelný. Tiché rozhodnutí, které nemusí být obhajované, protože nestojí na souhlasu.
Ve světě, kde se počítá s tím, že některé věci mohou náhle zmizet, vzniká potřeba zálohy. Ne z paniky, spíš z prosté znalosti křehkosti. Vítr to připomíná: stabilita není ztuhlost, jen schopnost znovu se poskládat.
Kde dnes držíš svou hranici tak, aby nemusela bojovat?