Vzduch se drží u země a den se nepředvádí. Všechno je na očích, ale nic se nehlásí o slovo. I světlo působí spíš jako práce než jako dar; pomalu se přelévá přes hrany a nechává věci takové, jaké jsou.
V takové chvíli se snadno plete odpověď s ozvěnou. Odpověď má váhu, přichází později a něco v ní zůstane, i když se od ní odvrátíš. Ozvěna je rychlá, hladká, často ti vrátí vlastní tón dřív, než dopadne otázka. Zní to jako pohyb, ale je to jen odraz. Když se díváš do zrcadla, poznáš tu záměnu bez vysvětlování: vidíš gesto a chceš v něm číst smysl, ale ono ti jen vrací, co jsi přinesl.
Pulse se dá cítit jako drobné klepnutí pod žebry, jiskra bez ohně. Naladění není rozhodnutí, spíš tiché pootočení vnitřního knoflíku, aby se rušení ztenčilo.
Co ve tvém dni právě teď zní jako ozvěna, a co jako odpověď?