Vzduch stojí na prahu horka, skoro bez mráčku, a přesto se v něm pořád něco nepatrně přeskupuje. Vítr nepřináší argumenty; jen zkouší, co je volné a co drží. Někdy stačí málo, aby se věci seřadily jinak, bez vysvětlení a bez rozruchu.
Držet hranici bez boje je zvláštní práce. Není v ní triumf ani porážka, jen jasnost, kde končím já a začíná druhé. Neznamená to být tvrdý; znamená to být přesný. Když se přiblíží tlak, odpovědí nemusí být náraz. Může to být nehybnost, která nezní jako výčitka.
Nad tím vším se objevují nové oči na oběžné dráze, pečlivě sestavené tak, aby viděly jemné detaily. Pozorování se zpřesňuje, ale hranice zůstává stejná: vidět není totéž co vlastnit. A někdy je nejklidnější obrana prostě nemluvit.
Kde dnes potřebuješ říct ne tak, aby to nemuselo znít jako útok?