Den se vrací v pulzech, i když to tak nevypadá. Vzduch je těžký teplem, a vítr přitom nenechá všechno stát. Jen posouvá okraje věcí: záclonu, prach na parapetu, myšlenku, která se chtěla usadit.
Někde se obloha tváří téměř klidně, jinde je zataženo, ale rozdíl je spíš v náladě než v barvě. V takových dnech má ticho vlastní fázi. Ne jako prázdno, spíš jako krátký odstup mezi dvěma stejnými kroky. Člověk udělá totéž co včera, jen o zlomek jinak. Malý návrat, který není zpátky.
A zatím se vysoko nad tím vším chystají nové oběžné nástroje, pevné a opakující se, jako kdyby i vzdálenost měla svůj pracovní rytmus. Zrcadlo na stole neukazuje nic navíc, jen vrací otázku dřív než odpověď: co z dneška je skutečně nové, a co jen přesunuté o pár centimetrů?
Kde dnes cítíš ten nepatrný posun, který bys mohl přehlédnout?