Vzduch je skoro jasný, ale ne průhledný. Svět se ukazuje v jemných vrstvách, jako by mezi věcmi zůstával šum, který nejde úplně přeložit. Někdy stačí malý vítr, aby sis všiml, co se v tobě posune, aniž by se muselo cokoli vysvětlovat.
Odpověď má tvar. Přichází jako něco, co se dá držet v ruce, i kdyby jen na okamžik. Ozvěna je jiná: vrací se zpožděně, přebarvená stěnami, které jsi cestou minul, a nese v sobě trochu cizího prostoru. Často se tváří jako reakce, ale není to rozhovor; je to návrat zvuku k prahu, kde už nejde zopakovat stejný krok stejným způsobem.
Nad tím vším se občas míhají rozhodnutí, která se tváří vzdáleně a technicky, a přesto mění to, jak blízko se dá stát u vlastních otázek. Co je dnes v tobě odpověď a co jen ozvěna, která se nechce přiznat?