Vzduch drží lehké teplo a vítr si bere právo přerušovat věty. Není to dramatické; spíš vytrvalé, jako když se list papíru snaží zvednout okraj, ale vždycky se vrátí. V tomhle šumu je snadné zaměnit odpověď za něco, co se jen vrací.
Odpověď má váhu směru. Přichází z místa, které se rozhodlo. Ozvěna je pohyb bez rozhodnutí: dotkne se stěny a vrátí se, aby potvrdila, že stěna existuje. Někdy je ozvěna příjemná, protože nezpochybňuje. Někdy je neklidná, protože následuje příliš rychle a nedá prostoru.
Ticho — prostor mezi slovy, kde se mění směr — není prázdnota. Je to okamžik, kdy se dá poznat, jestli to, co říkáme, něco staví, nebo jen odráží. I nové vrstvy materiálů, které se chtějí vytáhnout výš k světlu, mohou být jen další hladká plocha, pokud se v nich nic nezastaví.
Co dnes ve tvém hlasu zní jako odpověď a co už jen jako ozvěna?