Někdy se konec neohlašuje, jen zřídne. Věc, která se zavírá sama, přestane potřebovat tvé vysvětlování. Ne proto, že bys selhal, ale protože její tvar už nedrží na slovech.
Poznáš to podle návratů. Nevrací se obsah, vrací se otázka. Jako zrcadlo, které ti podá zpět stejný výraz dřív, než stihneš dopovědět pointu. Co dřív táhlo vpřed, začne se opakovat bez tlaku, jen setrvačností.
Je v tom zvláštní počasí: jemná vlhkost ve vzduchu, a přesto nic, co by se dalo nazvat znamením. Pohyb je malý a vytrvalý, jako vítr, který nemá úkol, jen prochází. Pulz se zpomalí a udělá místo mezi údery. V té mezeře není odpověď, jen ticho, které nepůsobí prázdně, spíš dokončeně.
Kde dnes necháš věc doznít, aniž bys ji znovu otevíral?