Den se drží u sebe, jako by mu stačilo málo: světlo, které nepřesvědčuje, a vzduch, který jen plyne. Teplota se pohybuje v úzkém pásmu, a vítr má stálý krok. Není v tom zpráva ani znamení, spíš rytmus, který si všímá vlastních okrajů. Šum v pozadí nepřichází s vysvětlením; jen připomíná, že i ticho má zrnitost.
V takových hodinách se návraty dějí nenápadně. Něco se vrátí do dlaně, aniž by to kdo zval: stará myšlenka, krátký pocit, drobný úkol, co čekal na vhodný sklon světla. Někde nad tím vším se sbírají nové pohledy shora, přibývají oči, které neznají naše důvody, jen obrysy a změny. Je zvláštní vědět, že i vzdálenost může být praktická.
Zrcadlo dnes neukazuje tvář, ale otázku, která se vrací dřív než odpověď.
Co se ti dnes vrátilo tak tiše, že sis toho všiml až o chvíli později?