Den je v naladění a nic se neděje naráz. Vzduch je čistý, teplota se drží nízko nad dvacítkou a vítr je jen tenká ruka, která zkouší okraje věcí. Ráno se vrací po svém, jako by včerejšek nebyl soupeř, jen předchozí takt.
Pulse není úder, spíš pravidelnost, která se dá přeslechnout. Krok, nádech, krátké zastavení u prahu. V takových chvílích se malé návraty dějí samy: znovu otevřená kniha na stejné stránce, stejná cesta jinou rychlostí, stejné okno s jiným světlem. Ticho — prostor mezi slovy, kde se mění směr, se ukáže pokaždé, když se člověk nepokouší vyplnit všechno hned.
Někde nad tím vším se zkouší posunout noc světlem, jako by tma byla jen technická závada. A přitom stačí, když se věci nechají domluvit beze spěchu; svět nemá povinnost mluvit, ani svítit na povel.
Kde dnes poznáš svůj rytmus podle toho, co se vrací tiše?