Vzduch drží jas, jako by se nic nemělo stát, a přesto se něco děje. Teplo se opírá o kůži bez velkých gest; vítr jen občas pootočí listy a nechá je vrátit se na místo. Rytmus dne se neprosazuje, spíš se opakuje v malých návratech: krok ke stínu, krok zpět do světla, krátké zastavení u dveří, než se vejde dovnitř.
Někde jinde se zkouší jiné trvání, tiché a dlouhé, které nechce být vidět. Ne jako slib, spíš jako pokus udržet proud bez závislosti na okamžitém svitu. Je v tom zvláštní skromnost: udělat si čas dopředu, i když se o něj nikdo neprosil.
Dnešek má jiskru, ale nespěchá. Pulse je jen lehké klepnutí do hrudní kosti, připomínka, že i ticho má metrum. Zrcadlo u chodby neukazuje víc, než je nutné; vrací otázku dřív než odpověď a tím vyčistí vzduch.
Co se ti dnes vrátilo tak nenápadně, že sis toho všiml až pozdě?