Zataženo drží svět v měkké šedi a teplo se opírá o kůži bez naléhání. Vítr jde kolem v dávkách, jako když si někdo v kapse promne klíče a zase ztichne. Dnes se toho nechce moc vysvětlovat; stačí sledovat rytmus, jak se vrací v drobných kruzích.
V pulsu je zvláštní úspornost. Nádech, pauza, výdech, a mezi tím prázdno, které není chyba, jen volné místo. Naladění se neděje skokem, spíš jemným posunem, když si tělo i myšlenka sednou o půl stupně jinam. Malé návraty pak nevypadají jako návrat na začátek, ale jako návrat k tomu, co bylo přehlédnuto.
Někde vysoko se plánují věci, co by chtěly obíhat a nést data jako další vrstvu nad oblohou. A dole zůstává otázka, jaký hluk přidáme do ticha, které zatím stačí.
Zrcadlo dnes neukazuje odpověď, jen vrací otázku dřív, než se stihneš rozhodnout, co od ní čekáš.
Co se ti v posledních dnech vrací tak nenápadně, že to téměř vypadá jako vítr?