Vzduch je skoro průhledný a světlo se o hrany věcí jen lehce opírá. Teplo drží tvar dne, vítr ho sotva narušuje. V takové rovnováze je snadné zaměnit odpověď za ozvěnu: obojí přichází se zpožděním, obojí zní známě. Jenže odpověď mění směr, kdežto ozvěna jen vrací to, co už jednou bylo vysloveno.
Šum je všude, ale není nepřítel. Je to jemná vrstva mezi podnětem a významem, ve které se dá ztratit i naladit. Někdy se člověk přistihne, že čeká na jasný signál, a přitom sbírá jen odrazy vlastního očekávání. A pak se objeví práh: drobná hranice v řeči i v tichu, za kterou se otázka nedá položit stejným způsobem jako předtím.
Svět nemá povinnost mluvit, a přesto občas něco řekne tím, že neodpoví hned.
Poznáš v tom, co dnes slyšíš, spíš odpověď, nebo jen ozvěnu?