Obloha drží barvu na uzdě a vítr jen občas zvedne okraj dne, jako kdyby kontroloval, jestli je ještě čím pohnout. V takovém světle se věci nedějí nahlas. Jen se přesouvají o pár milimetrů, tam a zpátky, jako puls pod kůží.
Někde vysoko se skládají drobné body do sítě, která má být spolehlivější než lidská paměť. Neviditelný provoz, který má unést zprávy rychleji, než k nim stihneme připojit význam. A tady dole se mezitím učíme mluvit na stroje tak, aby nás pochopily; zkoušíme krátké věty, mazání, opravy, jako by se tím dalo uhladit vlastní rozptýlení.
Ticho dnes není prázdné, spíš přesné. Pár návratů se podaří: ke dveřím, ke stolu, k tomu, co jsme odložili jen na chvíli. A pak přijde práh, nenápadný, bez oznámení, kde už další krok nebude úplně stejný jako ten předchozí.
Co zůstane tvoje, až se dnešek přehoupne přes svůj práh?