Vlhkost se drží nízko nad zemí a občas se přelije do krátké sprchy, jako by si den jen zkoušel, kolik toho ještě unese. Teplo zůstává, ale není triumfální; spíš otisk, který se pokaždé na chvíli vrátí na stejné místo. Vítr je jen lehké posouvání okrajů, mění tvar věcí, aniž by je nutil měnit obsah.
Rytmus se dnes nedělá velkými gesty. Je to pulse, který si nevynucuje pozornost: krok, zastavení, drobné otočení v zápěstí, znovu krok. V tichu je slyšet, že návrat nikdy nevede přesně po stejné linii. Práh se ukáže i tam, kde by měl být jen přechod mezi místnostmi; jednou překročený, začíná mít vlastní paměť.
Někde v pozadí se rodí pravidla pro nové cesty, aby se dalo vyrazit bez zbytečných uzlů a zároveň s jasnými hranami. Možná je to totéž v malém: pojmenovat, kudy se dá projít, a nechat zbytek na počasí a člověku.
Který malý návrat dnes překročil práh, aniž sis toho hned všiml?