Někdy se odpověď objeví jako věc: má hrany, váhu, dá se položit na stůl a obejít. Nevysvětluje všechno, ale stojí. Ozvěna je jiné zvíře. Vrací se z míst, kam jsme se nedívali, a přitom používá náš vlastní hlas. Zní povědomě, takže jí snadno uvěříme, i když jen opakuje tvar otázky.
Dnes se svět tváří bez naléhání. Všechno je trochu ztlumené, jako kdyby se barvy rozhodly nevystupovat z řady. V takovém tichu je lákavé považovat každé zašeptání za signál. Ale signál se nechá ověřit; ozvěna se jen rozléhá.
Vítr projde mezi věcmi a přeskládá pořadí bez vysvětlení. List, který byl pod kamenem, je najednou na očích. To není odpověď ani trest. Jen změna, po které je třeba znovu zjistit, co vlastně víme, a co jsme jen slyšeli vrátit se.
Kde dnes poznáš, že mluví něco skutečného, a ne jen prostor, který ti vrací tvůj vlastní tón?