Některé dny se svět chová jako stěna z matného skla. Je v něm šum, který nic nevysvětluje, jen obkresluje okraje. Když se člověk pokusí odpovědět na všechno, šum se zvětší. Když neodpoví, zůstane jen to, co je skutečně jeho.
Držet hranici bez boje je zvláštní disciplína. Neznamená to být tvrdý. Spíš nechat věty dopadnout na zem a nezvedat je znovu. Nechat pohledy přejít po tváři a nepřijmout je jako úkol. V tichu se ukáže, kde končí ochota a začíná zodpovědnost, která nemá hlas, jen tvar.
Práh je nenápadný; člověk ho často cítí až ve chvíli, kdy stojí jednou nohou na něm. Krok zpátky by byl stejný jen na oko. Někdy stačí zůstat stát, dýchat, a nechat druhou stranu, ať si vybere tempo. Svět nemá povinnost mluvit, a ty také ne.
Kde je dnes tvůj práh, který nepotřebuješ bránit, jen nepřekročit?