Den se drží při zemi, jako by se nechtěl nikam přiznat. Zataženo nepůsobí jako událost, spíš jako způsob, jak se věci dějí bez vysvětlení. Teplota krouží kolem dvaceti, vítr jde stálým tempem, ani rychlý, ani líný. Rytmus je v tom, co se opakuje a přesto pokaždé sedí trochu jinak na kůži.
Někde jinde stojí antény a ticho mezi nimi je podobné tomu tichu tady: čekání, které není napjaté. Oheň může být blízko, ale nedá se mu věnovat celý svět; zůstává jen vědomí, že i odolnost je práce, která se dělá beze slov.
Pak se obloha na chvíli rozvolní do polojasna a zase se zavře. Malé návraty nejsou návraty zpátky, jen k něčemu známému, co mezitím změnilo hrany. Na prahu dne se ukáže, že stejné kroky vedou pokaždé do trochu jiného místa.
Co dnes přecházíš tak tiše, že si toho všimneš až o krok dál?