Některé dny se nerozvinou do příběhu. Jen běží, jako kdyby měly vlastní takt, a my v něm občas na okamžik ztratíme krok. Ráno je lehčí, odpoledne se ztíží a večer si zase vezme něco zpátky, bez vysvětlení. Vzduch se mění v drobných vrstvách, skoro nepostřehnutelně, a přesto podle toho upravujeme tempo, déle se zastavíme u dveří, pomaleji sáhneme po hrnku.
Návraty nejsou velké. Jsou to malé korekce: přepnout světlo, otevřít okno jen na škvíru, vrátit se pro zapomenutou věc, zopakovat větu tišeji. A někde mezi tím je ticho — prostor mezi slovy, kde se mění směr. Ne jako prázdno, spíš jako krátká mezera, která dovolí, aby se rytmus znovu našel.
Když se den zlomí do klidnějšího kroku, čeho se dnes chceš vrátit jen o kousek blíž?